Myšlenka vybudovat severozápadně od Brna na řece Svratce přehradu, vznikla už v době Rakouska-Uherska na začátku minulého století. Důvodů pro tuto stavbu bylo více – možnost regulace nestabilního toku řeky, která v době povodní způsobovala velké škody, získání zdroje vody pro město Brno, budoucí rekreační využití tohoto vodního díla a také řízení velikosti průtoku řeky pod přehradou, za účelem většího rozředění splašků z městské kanalizace.
Existovalo několik předem známých lokalit, vhodných pro stavbu přehrady. Při posuzování důležitých hledisek (finanční náročnost celé stavby, hustota obyvatelstva a ekonomické ztráty v místě zátopy, rozloha zatopené plochy), bylo jako nejvhodnější vybráno údolí, ve kterém se nacházela obec Kníničky. V roce 1929 vydaly úřady povolení pro stavbu, krátce nato však byl původní projekt přepracován. Z tohoto důvodu došlo k zahájení stavebních prací až v roce 1936. Vystěhování přibližně 530 obyvatel Kníniček bylo dokončeno v roce 1937. Tato obec měla být přehradou zatopena. Jejím obyvatelům přidělil stát blízké náhradní pozemky, určené pro výstavbu nových domů. Ve vzdálenosti jednoho kilometru od původní obce, tak vznikla nová obec Kníničky.

Stavba přehradní hráze probíhala v době hospodářské krize. Cílem proto bylo, zaměstnat na ní co nejvíce dělníků za použití minimálního množství mechanizace. Součástí stavby byl pouze jeden kompresor, malý parní jeřáb a dvě větší míchačky na beton, který se rozvážel v ručních dvoukolových vozících a také se ručně pěchoval. Stavbu hráze komplikovaly od začátku povodně. Nejničivější přišla v srpnu roku 1938. Došlo k rozsáhlým škodám na staveništi, následkem povodňové vlny se zřítil i nově zprovozněný věžový jeřáb, postavený pro urychlení celého projektu. Přes tyto problémy stavební práce rychle pokračovaly, a v druhé polovině roku 1939 byla přehradní hráz před dokončením. Tohoto roku na podzim přišla další povodňová vlna, která velmi rychle zatopila celé údolí i se starou obcí Kníničky. Vše zmizelo pod vodou.

Nová přehrada dostala jméno Kníničská. Jako datum jejího vzniku, je uváděn rok 1940. Celkové náklady na stavbu činily 59 miliónů tehdejších protektorátních korun.
V období okupace (1940–1945) měl být v rámci dopravního spojení Vídeň–Vratislav postaven v těsné blízkosti hráze dálniční most, který by překlenul údolí řeky Svratky. Tento záměr však z mnoha důvodů nakonec nebyl realizován. Z celého projektu zůstal pouze vysoký pilíř ve svahu pod hrází.
Na jaře roku 1945 chtěla ustupující německá vojska vyhodit horní část hráze do povětří. Nad přepady byly umístěny protitankové miny a čekalo se na chvíli, kdy přes hráz budou přejíždět sovětské tanky. Zásluhou hrázného Šikuly a jeho druhů, kteří ruské velení včas varovali, se tanky do léčky nenechaly vlákat. Tím bylo zabráněno odpálení min a následnému poškození statiky hráze. Přečtěte si napínavý příběh, popisující události u hráze Brněnské přehrady v dubnu 1945.
Svému osudu však neušel betonový most pod hradem Veveří (níže na snímku). Z důvodu zpomalení postupu sovětů byl nacisty podminován a poté zničen. Jeho zbytky zde zůstaly až do roku 2002. V roce 2003 byla na stejném místě postavena lávka pro pěší a cyklisty.

Po roce 1945 začala být přehrada využívána hlavně jako oblast rekreace a sportu. V roce 1946 zde zahájila provoz lodní doprava a počet návštěvníků prudce vzrůstal. V roce 1948 došlo k prodloužení tramvajové dopravy z Komína do staré Bystrce, což usnadnilo dostupnost k přehradě tisícům obyvatel Brna. Velké pláže s dobrým přístupem k vodě, možnost projížďky na lodi a v neposlední řadě pěkné okolí přehrady, se staly hlavními důvody vysoké návštěvnosti.

Padesátá léta se vyznačují především zvýšeným zájmem o výstavbu rekreačních objektů. Vznikaly první chatařské kolonie, svá rekreační střediska a chaty zde začaly stavět podniky a továrny. Na pravém břehu to bylo nejvíce znát v lokalitách Rakovec, Kozí horka a dále v oblasti směrem k Rokli, na levém břehu pak v lokalitě Osada a v prostoru mezi Sokolským koupalištěm a přehradní hrází. Chatová výstavba se stále rozrůstala a bylo nutné zajistit zásobování obyvatelstva potravinami, zejména v letních měsících. Také se zdokonalovalo dopravní spojení s městem.
V roce 1959 byla přehrada přejmenována na Brněnskou.
V dalších letech pokračovala výstavba chat a rekreačních středisek nezměněným tempem. Každý rok v letní sezóně přijížděly na přehradu tisíce rekreantů ze všech koutů republiky. Pamětníci na tuto dobu vzpomínají s úsměvem. Najít v odpoledních hodinách slušné místo na pláži, byl tehdy za pěkného počasí velký problém.

Zvýšený zájem o tuto rekreační oblast však přinesl i první negativní dopady. Především se začala zhoršovat kvalita vody. Velký podíl na tom měly stovky nově postavených chat s nekvalitními žumpami, které často prosakovaly. Některé stavby pak byly vybaveny pouze přepadovými nádržemi (septiky). Po jejich naplnění se odpadová voda volně přelévala do okolní půdy. Hlavního znečišťovatele však tvořily obce nad přehradou, pouštějící svůj odpad z místních kanalizací přímo do řeky. Ze stoupajícím znečištěním se začal ve vodě vyskytovat vodní květ (sinice), který svou schopností uvolňovat toxiny, může být nebezpečný pro lidi s citlivější pokožkou. Z hlediska rekreačního využití přehrady se jednalo o vážný problém, přetrvávající do dnešních dnů.

Brněnskou přehradu od jejího vzniku navštívily milióny obyvatel. Někteří sem jezdívali v letních dnech na rekreace, jiní o víkendech na svoje chaty nebo jen na procházku kolem vody. Našli se i jedinci, kteří si svoji chatu upravili pro celoroční pobyt a usadili se tady natrvalo. Vznikala zde nová přátelství, zůstávalo mnoho pěkných vzpomínek. Postupem let se tato přehrada stala velmi významnou rekreační oblastí pro Brno a jeho okolí. Dělejme vše pro to, aby tento účel mohla plnit i v budoucnu.